U příležitosti zahájení výstavy Nebude nic! Mizející portréty na polenských daguerrotypiích zažili návštěvníci muzea v Polné výjimečný okamžik. Po téměř dvou stoletích měli příležitost slyšet Daguerrotypický kvapík, skladbu, kterou na oslavu nové metody portrétování světlem – fotografické techniky Louise Daguerra – zkomponoval Josef Labický.
Tento významný hudební skladatel se narodil roku 1803. S rodiči se přestěhoval z Krásna do Bečova. Hudební talent projevil už v mládí – učil se u bečovského pedagoga Karla Veita hře na violu a klavír. Ačkoli měl převzít řemeslo postřihače, které mu mělo zajistit živobytí, hudba jej zcela pohltila. Roku 1824 obdržel Labický od bečovského magistrátu certifikát postřihačského mistra, přitom už 4 roky vystupoval jako houslista v lázeňském orchestru v Mariánských Lázních. Od roku 1821 pak působil jako sezónní hudebník v Karlových Varech a od roku 1835 jako šéfdirigent lázeňského orchestru.
Zapomenutý kvapík
Karlovy Vary v červnu 1843 navštívili vídeňský malíř a daguerrotypista Joseph Heinrich Günsbauer a a jeho pomocník z Pešti Johann Pichler. Popularita daguerrotypie inspirovala Josefa Labického k napsání stejnojmeného kvapíku pro orchestr, tzv. „Daguerrotyp – Galop“. Po roce 1860 upadla Labického skladba v zapomnění. Až kurátor výstavy Patrik Pařízek společně s hudebním historikem Petrem Sloukou zahájili rozsáhlé pátrání po jejím notovém záznamu. Po dlouhém hledání jej objevili v Britské národní knihovně v Londýně, která pro výstavu ochotně poskytla digitalizovanou kopii. Návštěvníci vernisáže tak mohli skladbu poprvé slyšet, a navíc v živém provedení – v podání klavírního virtuose Kenta Satsumy.
Labického kvapík měl původně jasné poslání: přiblížit lidem kouzlo nové techniky portrétování a rozptýlit obavy z daguerrotypie, tehdejšího zázraku zobrazování světlem. Vůbec nejsložitější bylo pro portrétované vydržet pózovat 30-90 vteřin bez hnutí. Skladba navíc hudebně vypráví celý proces vzniku daguerrotypického obrazu – od leštění stříbrné desky, přes práci s parami jódu a rtuti, užití solného roztoku, až po kolorování podobenky.
Portréty, které pomalu mizí
Daguerrotypie jsou mimořádně vzácné a křehké. Obraz se na nich objevuje a mizí podle úhlu pohledu – jako by ožíval v zrcadle. V Polné se jich dochovalo celkem devatenáct. Výstava návštěvníkům přibližuje nejen samotné portrétované osoby, ale i jejich tvůrce a důvody, proč je třeba tyto jedinečné snímky chránit. Jsou totiž vytvořeny z látek, které časem chemicky reagují samy se sebou. Obrazy pomalu matní, mizí – až po nich jednou, jak výstižně říká název výstavy, nebude nic. Výstava Městského muzea v Polné potrvá do 31. října 2025.
Autor děkuje Pavlu Scheuflerovi za informace o daguerrotypování v Karlových Varech a Eliasi Mazzuccovi z The British Library za poskytnutí kopie notového záznamu pro nastudování.
